Vzpomínky ledu - Steven Erikson

Prorazili chatrné okenice a dostali se do pokojů na poschodí. Proklouzli tunelem přecpaným těly, kde kdysi bývalo schodiště. Vrč už měl železné špičáky ztupené a zprohýbané. V jeho rukou se změnily v kyje. Velel hlavní chodbě a pomalu, metodicky vytvářel barikády z chladnoucích těl a zlámaných kostí.
Netížila ho únava, ani neotupovala jeho myšlení. Dýchal klidně, jen o něco rychleji než obvykle. Na předloktích měl zvláštní vzorec z krvavých skvrn, a jak krev černala, jako by mu prosakovala do kůže. Nezáleželo mu na tom.
V lidském přívalu tenescowri byli věstdominové. Nejspíš je to strhlo proti jejich vůli. Vrč srážel rolníky, aby se k nim dostal. Po ničem jiném netoužil. Chtěl se dostat k nim. Zabíjet je. Zbytek byly jen plevy, protivné, pletly se mu do cesty. On chtěl zrno.

Dům mrtvých – Steven Erikson

„Potřebujete na tohle všechno hledat odpovědi, historiku?“ zeptal se. „Všechny ty svazky, co jste přečetl, myšlenky jiných lidí. Jiné časy. Jak smrtelník najde odpověď na to, čeho je jeho druh schopen? Dostane se každý z nás, ať voják či civilista, do bodu, kdy nás všechno, co jsme viděli a přežili, změní? Nenávratně změní? Co z nás bude pak? Budeme méně lidští, nebo více? Dost lidští, nebo příliš lidští?“