Zápolení - Higuči Ičijó

Bílý ďáblice, kdopak jim asi to přízvisko dal? Padá tu na člověka hrůza nejhlubšího podsvětí, jak však rozpoznat tu záludnou propast? Kdo ale jednou zaslechl, jak se oběti utápí v krvavém moři a jsou hnány trnitými horami dluhů, tomu sladké volání "Jen pojďte, pojďte k nám" zní jako příšerný skřek stvůr, sápajících se po kořisti. Ale i ony se zrodily z matčina lůna, přidržovaly se jejího prsu, roztomile žvatlaly a natahovaly ruce po cukroví, nechávajíce bankovky bez povšimnutí. V jejich nynějším řemesle není místa pro upřímnost, ale před jedním ze sta se přece jen ze svého neštěstí vypláčí.

Sestry Makiokovy - Džuničiró Tanizaki

"Následujícího dne se Jukiko začala za pomoci obou svých sester strojit již od tří hodin odpoledne. Také Teinosuke přišel z kanceláře dříve domů, takže se do pokoje plného příprav a shonu ani nevešli. Teinosuke byl opravdovým znalcem na vzory kimon, způsob jejich nošení či ženské účesy a s oblibou takové horečné ženské přípravy sledoval. Hlavně však chtěl dohlédnout na to, aby byly do šesti hodin opravdu hotovy, protože - jak jej již zkušenosti poučily - jakmile se sestry jednou začaly oblékat, zcela ztrácely pojem o čase."

V polévce miso – Rjú Murakami

„Ozvalo se suché zapraskání, připomínající zvuk lámané suché větve, krk se naklonil do nepřirozeného úhlu a strejda těžce dosedl na sofa. Taková vražda, to bylo jako kdyby z věšáku spadl klobouk, někdo ho zvedl a pověsil zase zpátky. Frank se na mě podíval a znovu uchopil do ruky nůž.“