Bílý ďáblice, kdopak jim asi to přízvisko dal? Padá tu na člověka hrůza nejhlubšího podsvětí, jak však rozpoznat tu záludnou propast? Kdo ale jednou zaslechl, jak se oběti utápí v krvavém moři a jsou hnány trnitými horami dluhů, tomu sladké volání "Jen pojďte, pojďte k nám" zní jako příšerný skřek stvůr, sápajících se po kořisti. Ale i ony se zrodily z matčina lůna, přidržovaly se jejího prsu, roztomile žvatlaly a natahovaly ruce po cukroví, nechávajíce bankovky bez povšimnutí. V jejich nynějším řemesle není místa pro upřímnost, ale před jedním ze sta se přece jen ze svého neštěstí vypláčí.
sobota 19. března 2016
středa 9. března 2016
Štěstí ve stínech - Lynn Flewelling
Seregil netrpělivě mávl rukou. "Dostat tě ven bylo vzhledem k okolnostem tvého zajetí to nejmenší, co jsem mohl udělat. Ale teď mluvíme o tom, co chceš ty, Aleku, a nejen zítra, nejen příští týden. Čestně, opravdu hodláš strávit zbytek života kydáním hnoje ve stáji pro nějakého tlustého hostinského ve Wolde?"
Alek zrozpačitěl. "Nevím. Jediný život, který znám, je lov a kladení pastí."
"To je další důvod, proč toho nechat!" prohlásil Seregil a šedé oči mu plály nadšením. "Kolik že ti je let?"
"Šestnáct."
"A ještě nikdy jsi neviděl draka."
"Víš, že ne."
"No, já ano," řekl Seregil a znovu se vyšvihl do sedla.
Alek zrozpačitěl. "Nevím. Jediný život, který znám, je lov a kladení pastí."
"To je další důvod, proč toho nechat!" prohlásil Seregil a šedé oči mu plály nadšením. "Kolik že ti je let?"
"Šestnáct."
"A ještě nikdy jsi neviděl draka."
"Víš, že ne."
"No, já ano," řekl Seregil a znovu se vyšvihl do sedla.
pondělí 29. února 2016
Vzpomínky ledu - Steven Erikson
Prorazili chatrné okenice a dostali se do pokojů na poschodí. Proklouzli tunelem přecpaným těly, kde kdysi bývalo schodiště. Vrč už měl železné špičáky ztupené a zprohýbané. V jeho rukou se změnily v kyje. Velel hlavní chodbě a pomalu, metodicky vytvářel barikády z chladnoucích těl a zlámaných kostí.
Netížila ho únava, ani neotupovala jeho myšlení. Dýchal klidně, jen o něco rychleji než obvykle. Na předloktích měl zvláštní vzorec z krvavých skvrn, a jak krev černala, jako by mu prosakovala do kůže. Nezáleželo mu na tom.
V lidském přívalu tenescowri byli věstdominové. Nejspíš je to strhlo proti jejich vůli. Vrč srážel rolníky, aby se k nim dostal. Po ničem jiném netoužil. Chtěl se dostat k nim. Zabíjet je. Zbytek byly jen plevy, protivné, pletly se mu do cesty. On chtěl zrno.
Netížila ho únava, ani neotupovala jeho myšlení. Dýchal klidně, jen o něco rychleji než obvykle. Na předloktích měl zvláštní vzorec z krvavých skvrn, a jak krev černala, jako by mu prosakovala do kůže. Nezáleželo mu na tom.
V lidském přívalu tenescowri byli věstdominové. Nejspíš je to strhlo proti jejich vůli. Vrč srážel rolníky, aby se k nim dostal. Po ničem jiném netoužil. Chtěl se dostat k nim. Zabíjet je. Zbytek byly jen plevy, protivné, pletly se mu do cesty. On chtěl zrno.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)