Jméno korábu – Pavel Renčín

„Tři stěžně mu vzdaly unavený hold a kapitán jim zasalutoval. Dal by vypálit oslavnou palbu, kdyby to zaplašilo jeho chmury, ale nějakým šestým smyslem vycítil, že děla jsou ospalá, a nechtěl je ze svého rozmaru honit do střílen. V tu chvíli si také uvědomil své povinnosti.“

Kniha začíná bezejmenným kapitánem stojícím na přídi své bezejmenné opuštěné lodi. Nejenže nemají jméno, nemají dokonce ani minulost. Nebo si ji spíše nepamatují. A tak plují kupředu, aniž by znali cíl cesty, a čekají, co se stane. Brzy se však na lodi začne objevovat společnost - Mykos, šasek s temnou tváří a jasným srdcem, bratři Hejty a Tytam, z nichž jeden je starostlivý a druhý mluví v hádankách, silný Udaten odhodlaný stát se hrdinou a krásná a něžná Jana, jež bývala sirénou. A co by to bylo za příběh o lodi, kdyby v něm nebyly tajemné ostrovy, boj s piráty nebo pořádná bouře?

Dojmy

Jméno korábu je surrealistická pohádka, v níž se emoce projevují hmotnými projevy, v níž se ostrov promění v želvu jen silou pochybností a jazykem lásky se stává hra na housle. Text plyne jako voda v moři. Vlny se vynořují a zase mizí, mění směr, když narazí na překážku, zrychlují se sílícím větrem a zpomalují za bezvětří. Stejně tak plyne i příběh – od jednoho slova k druhému, od jednoho dobrodružství k dalšímu. Od začátku do konce sledujete nit, přičemž vás vlastně ani příliš nezajímá, kde začala a kde skončí. Skutečně zajímavý je jen ten kousek, který se zrovna odvíjí před vámi. Je to pohádka, která se čte pro potěchu ze čtení samého.

Že si Pavel Renčín umí hrát se slovy, to ukázaly už jeho epičtější práce, zde se tou hrou však nechal zcela unést. Metafory se stávají činy, činy se mění v metafory a duševní stav hrdinů ovlivňuje fyzický svět kolem. Není to místo pro logiku, fyzikální zákony nebo složité zápletky. Vše je průzračně jasné a jednoduché a jediná složitost se nachází ve stylu vyprávění, který je vysoce umělecký. Jednoznačné plus pokud jste milovníky podobné literatury, jednoznačné mínus, pokud poezie není vaším šálkem kávy. Osobně mě velmi překvapilo, jak těžce se mi tato uzounká knížečka (152 stran čistého textu) četla. Neměla jsem obtíže se začíst, spíše jsem byla doslova donucena se soustředit na každé jedno slovo a vychutnat si ho. Doporučuji však s četbou počkat na nějaký poklidný ničím nerušený večer a správnou náladu, jinak by vám kniha mohla přijít nečitelná. 

80%