„Ve volném čase si můžu dělat, co chci,“ prohlásila žena vzdorně. Ten hlas! Už jsem ho slyšel, pomyslel si Tajn.
„Tomu vážně věříš? Ty nevidíš, jak totalitní moc utahuje šrouby? Jak se čím dál hůř hledá prostor k dýchání?“ Ro se zlobil, ale ne přímo na ni, to bylo jasné. Možná byla ještě nahá, to se pak těžko rozčiluje.
„Obyčejným lidem pevný stát prospívá,“ tvrdila.
„Ukaž mi obyčejného člověka. Ukaž mi jich deset, ne, stačí pět.“ Ro se ostře zasmál, skoro jako Al. „Obyčejnějších než byla moje rodina, než ji roznesli na kopytech moci.“