pondělí 6. dubna 2015

Cizinec – C.J. Cherryh

"Taky vás mám rád." V jazyce ateviů to znělo legračně. Jago se usmála, což tak často nedělala, a její střízlivé oči se zaleskly. "Nerozumím tomu," řekla. "Uniká mi smysl, nadi." Ani nejlepší vůle na světě nedokázala překlenout tuhle mezeru. Podíval se na ni a pocítil izolaci.

Lidé vyrazili do vesmíru. Hnala je tam zvědavost, nutnost hledání nových zdrojů a snad i také strach z toho, co by mohlo přijít bez ohlášení. Jejich sondy a následně i lodě se pouštěly stále dál a dál, až došlo k rozhodnutí založit kolonii u prozkoumaného slunce, ve světě, který by umožňoval život. Při cestě k cíli se však stala nehoda a loď se objevila v neznámém vesmíru. Nikdo nevěděl, proč k tomu došlo, kde jsou nebo jak se dostat zpátky, a proto posádka změnila plán a usadila se u jiné planety - u planety, na níž žila lidem doposud neznámá civilizace. Zatímco cech pilotů nechtěl navazovat kontakt, ale jen načerpat nové suroviny pro další let a vydat se na další cestu za hledáním Země, potomci kolonistů a ekologů v osídlení planety viděli výhody. Mohli by se vymanit z područí cechu pilotů, konečně v praxi využít všechny vědomosti o životě na planetě, které načerpali z lodních počítačů, a začít nový planetární život. A tak se také stalo. 

Z malé výzkumné osady se stalo místo prvního setkání, po němž následovaly roky snahy o porozumění, omylů a nakonec i války. Spory však byly urovnány, na místě první osady vzniklo lidské město Moisfera a u dvora aijiho, vládce sousedícího ateviského státu, se začal zdržovat paidhi – tlumočník, jehož úkolem bylo překlenout propast mezi lidmi a atevi, původními obyvateli planety, a udržet mír, což nebyl snadný úkol. Atevi jsou rasa se zcela odlišnou mentalitou. Pokud svůj úmysl řádně oznámíte a najmete si legitimního vraha, je pro ně vražda společensky přijatelným způsobem vyřešení sporu, jejich náboženství tvoří numerologie a veškeré vztahy, veškerou společenskou hierarchii vnímají skrze man’či, jakési pro lidi nepochopitelné asociace přesahující od vztahu mezi dvěma atevi až po státní celky.

Když se paidhim stal Bren Cameron trval mír již přes dvě stě let. Bren si gratuloval. Nabyl domu, že se mu jeho práce daří, že atevi začíná skutečně chápat a že jsou jeho vztahy se současným aijim Tabinim na téměř přátelské úrovni. Svou práci zbožňuje a dává do ní celé srdce. Pak se však celý jeho svět během jediného okamžiku otočí vzhůru nohama. Začne to pokusem o jeho vraždu, pokračuje zadržováním pošty a znemožňováním kontaktu s Moisferou. I přes všechno uklidňování ze strany jeho osobních strážců a samotného Tabiniho, se kolem něj stahuje neviditelné laso. Když je pak na aijiho rozkaz kvůli své bezpečnosti poslán do starobylé pevnosti v Malguri, daleko od Moisfery a všech lidí, do pevnosti, v níž žije Tabiniho babička a největší politická konkurentka Ilisidi, je Bren na pokraji nervového zhroucení. Nechápe, co se děje, nemá možnost se s kýmkoliv spojit a neví, jestli vůbec někomu může věřit, přičemž jeho prvořadým úkolem i nadále zůstává za každou cenu zachovat mír.

Dojmy

Cizinec je jedna z těch knih, do nichž se hůře začíná, ale které vás nakonec strhnou. Prvních pár krátkých kapitol, které stručně popisují, jak se lidé na ateviskou planetu vůbec dostali, má zajímavý náboj a každá z nich by si zasloužila vlastní knihu. Pokaždé, když děj poskočil časově kupředu, jsem pocítila určité zklamání, že už se zase jde jinam. To jen zesílilo, když se příběh zcela očividně zasekl na Brenovi. 

Na druhou stranu, čím více je Bren zmatený, tím více vás zajímá, o co vlastně k čertu jde. Informační vakuum vás doslova dusí a věřte, že vám autorka nedovolí se pořádně nadechnout až téměř do poslední stránky. V poslední třetině knihy pak na řadu přichází i pořádná akce s výbuchy, násilím a snahou přežít. Nepřebírají však dominantní postavení, spíše jen ženou hlavní myšlenku do extrému a nechávají ji zaznít s celou parádou.

Než se však do této myšlenky pustím, podíváme se na postavy. Jak už jsem naznačila, Brenova postava mi nebyla příliš po chuti a přestože jsem si názor na něj v průběhu čtení trochu vylepšila, jeho plusové body se na konci pohybovaly stále poblíž nuly. Hlavním problémem bylo, že se choval příliš… lidsky. Přestože je kniha psána ve třetí osobě, vše vnímáme z jeho pohledu. Víme, jen co ví on, známe jeho myšlenky a vše kolem vnímáme skrze jeho pocity. Ty jsou vzhledem k situaci stále vypjatější a s postupem zápletky se z Brena stává emoční horská dráha, kdy v něm bojuje snaha o zachování klidu a politického uvažování s panickou hrůzou a touhou utéct. Citově chladnější a neproniknutelnější atevi, kteří tvořili všechny ostatní postavy knihy, mi byli mnohem sympatičtější. Snad protože Brenova lidskost mi byla dobře známá, zatímco cizí rasa se spletitou kulturou vydávala svá tajemství jen neochotně. Psychologie postav, ať už těch lidských nebo těch ateviských, byla však špičkově zvládnuta. Jejich jednání bylo uvěřitelné, živé a donutilo mě vybudovat si téměř ke všem nějaký vztah. Obvykle kladný.

To, co se mě však nejvíce dotklo u srdce, bylo hlavní téma knihy. Po celou dobu Bren řešil dvě věci – jak svým osobním strážcům Baničimu a Jago vysvětlit, co je to přátelství, a snaha zjistit, kam vlastně náleží v ateviské společnosti. Bren totiž oba své strážce a částečně i aijiho jako přátele vnímal, ale jejich odlišná mentalita tuto myšlenku nechápala. Od ostatních lidí odříznutý Bren se tak díky své profesi stále více a více zabýval ateviským způsobem myšlení, až nakonec sám přestával rozumět své vlastní rase. Na druhou stranu byl pro atevi stále příliš cizí a nevěděl, jak si na jejich straně vybudovat blízká citová pouta, která potřeboval, nebo zdali si je již nevybudoval a teď mu jen neunikají jeho projevy. Ocitá se tak v citové izolaci a není si ani trochu jistý, jestli během svého života najde způsob, jak se z ní vymanit. 

Ještě častějším slovem než „přátelství“ a „mít rád“ je pak ateviský termín man’či – asociace. Každý člen ateviské společnosti náleží k nějaké man’či. Může jich být více, můžou se prolínat, můžou být skryté, ale stále tu jsou, každý atevi si zcela jasně uvědomuje, k jaké náleží a to za každých okolností určuje, jak se má chovat. Bren však neví, k jakému man’či náleží on. Nemůže zcela stranit Moisfeře, ani aijimu, protože jeho postavení prostředníka si žádá jakousi nestrannost a nezaujatost. A protože mu uniká jeho vlastní postavení, uniká mu i podstata vztahů s jeho okolím. Neví, jestli se ho aiji posláním do vyhnanství opravdu snaží chránit, nebo se ho tak chce zbavit. Neví, jestli mu jsou Baniči a Jago věrní nebo jestli je jejich úkolem ho zabít. Neví, jestli v něm Ilisidi vidí hrozbu, nástroj nebo se o něj vůbec nezajímá. Je ztracen v kruhu podezření a slepé důvěry. 

Jako překladatel amatér jsem byla nadšena hlavním Brenovým problémem – neschopnosti zcela porozumět. Kniha krásně vystihuje, že překlad není jen o přiřazení jednoho slova k druhému. Musíte chápat kontext, z něhož mluvčí vychází. Každý pocit, každý úmysl, každou narážku, která by se mohla za jeho proslovem skrývat. A to pak zcela přesně a se vším všudy převést do cílového jazyka, protože jinak dojde ke změně významu. Jako bývalý student japonštiny jsem pak chápala, jak nemožné je něčeho takového dosáhnout, když nedokážete přepnout do zcela cizí mentality a o všem uvažujete na základě vlastního cítění. Můžete si namlouvat, že to druhá strana vidí a cítí stejně jako vy, že vychází ze stejných předpokladů a dojde ke stejným cílům, protože je to prostě logické, ale pak přijde okamžik, který vám všechny vaše domněnky vyvrátí a vmete vám váš omyl do tváře. Zcela pochopíte, jen když zcela porozumíte. 

Z těchto dvou hledisek musím knihu hodnotit jako velmi komplexní dílo, které vás donutí k zamyšlení a vyrazí vám dech všemi těmi teoriemi a závěry, k nimž dojdete. Pokud alespoň trochu chápete reálnost těchto problémů, pokud jste se s nimi už sami setkali, možná budete milovat knihu stejně jako já. Nejen protože je skvěle napsaná, ale protože nejste sami, kdo se cítí naprosto bezradně. Na druhou stranu, jsou zde i zápory. Jednak se mi opravdu těžko začíta a druhak vás musí myšlenka knihy nadchnout, aby vás nadchnula kniha sama. Je to spíše ukecané dílko. Jde o rozhovory o myšlenkové pochody hrdiny. Akce je zde jen minimum, spíše se jen sedí u stolu a přemýšlí nad tím, co si druhá strana bude myslet, když tuhle myšlenku řeknu takto a ne takto. Plus, Cizinec trpí komplexem prvních dílů – je to úvod do série, který dává tušit velké budoucnosti, avšak sám obsahuje jen střípky.

„U ateviů jste prostě nevěděli, zatraceně nevěděli, ani na moment, co se skutečně děje, nejen proto, že jste to nemohli přeložit, ale nemohli jste to ani cítit, nemohli jste se s tím ztotožnit, nemohli jste ani hádat, jak to cítí oni.“
80%

Žádné komentáře: