„Znáte takový ty myšlenky, co vás občas přepadají, víte, takový ty, kde je vám jasný, že něco není v pořádku, že jste zapomněli na něco důležitýho, ale pořád nevíte přesně na co? Takže to hodíte za hlavu a ono se to o něco později vrátí, aby vám to opravdu ve velkým otrávilo život?
Na prchavý okamžik se mi jedna taková mihla hlavou.
A zase zmizela.“
Stark je jedním z mála lidí, kteří těch Čtvrtí procestovali opravdu hodně. Tak nějak to patří k jeho práci holky pro všechno, protože když si ho klienti najmou, těžko se může vymlouvat na příliš velkou vzdálenost. Vydírání, zastrašování, předávání zásilek, hledání osob, odstraňování problémů. V seznamu věcí, které by nebyl ochoten udělat, byste našli jen velmi málo věcí. To a stará známost jsou důvodem, proč si ho teď najala jeho známá z Akčního centra Zenda Rennová. Ztratil se vysoce postavený Akčňák a podle všeho to zatím vypadá na únos. Stark proto musí zahájit pátrání, zjistit, co je vlastně ten ztracený zač a proč by ho měl někdo unášet. Nic však není, jak se zprvu zdá, a věci se začnou komplikovat. Jak říkává sám Stark: Problémů je stále stejně. Jen se vám někdy sypou v rozumné míře od začátku a jindy všechny čekají až na samotný konec.
Dojmy
Není cesty zpět je akcí nabyté sci-fi, v němž se hrdina doslova nezastaví ani ve spánku. Stark, laděný do noirového typu detektiva, není fanouškem předem připravených plánů. Za svůj život už dobře poznal, že ať si nachystáte cokoliv, vždycky vám do toho něco skočí a všechno změní. Plánuje za pochodu, každý krok si nachystá až s vykročením. Je to životem zocelený cynik s ne až tak mizerným charakterem, jak by se z povahy jeho práce mohlo zdát. Jeho prioritou je spokojenost klienta, přestože jím na začátku někdy bývá někdo jiný než na konci. Prostě se snaží odvést tu nejlepší práci a nějak přežít se svým svědomím.
Na celé knize mě překvapily dvě věci a obě souvisejí s rozsahem. Na jedné straně je akcí nabytý děj, jehož zápletka by bez nadsázky vydala na dva samostatné romány. Autor nápady jen hýří, na začátku jde o zcela něco jiného než v polovině a ani tam se příběh nepřestane odvíjet kamsi do neznáma. S každou stránkou narazíte na nové nápady, z nichž většina je originálních a dobře zpracovaných. To je jednoznačné plus.
Jednoznačným mínusem je užvaněnost. Román je vyprávěn v ich-formě a krom popisu děje a přímé řeči jsme tak vystaveni opravdu velké spoustě Starkova myšlenkového balastu. Troufám si říct, že kniha mohla být o sto stran kratší a na ději by se to nikterak nepodepsalo. Bylo by ho stejně, měl by stejné množství prostoru, ale čitelnost by jako mávnutím kouzelného proutku prudce vzrostla.
Stručně řečeno mě tedy na jednu stranu fascinuje, že toho autor do jedné knihy zvládnul vcelku obstojně narvat tolik, a na druhou stranu mě překvapuje, že tam navíc zvládnul narvat takových zbytečností. Počet stran mi přišel relativní. Při listování dopředu jsem měla pocit, že to snad nikdy nedočtu, při listování zpět jsem nevěřila, že se během tak málo stran tolik stalo. Z toho se odvodily i mé dojmy z knihy jako takové. Na jednu stranu jsem z ní byla strašně nadšená, na druhou stranu bylo chvílemi úmorné otáčet stránky.
70%
3 komentáře:
Sakriš, na jednu stranu mě to láká, protože mě hodně zaujal ten vylíčený svět, na druhou mě to ale odrazuje tou ich-formou a tím, co popisuješ jako "noirového detektiva". Já takové ty rádoby drsné sarkastické krutopřísné týpky hrozně nemám ráda, po několika stranách jsem kvůli tomu musela odložit i Laurieho Obchodníka se smrtí :/ Je to s ním tak hrozné, nebo se jeho charakter dá skousnout?
Já tento tyto charaktery ráda mám, ale Stark občas lezl na nervy i mně, takže pokud nemáš ráda tento typ postav, asi bych raději knihu nečetla. Svět je sice zajímavý a Město fascinující, ale nemá v knize takovou roli, aby zastínilo alfu a omegu příběhu - Starka. Je to jen kulisa, nikoliv zdroj atmosféry, jako tomu bylo například u Nádraží Perdido od Ch. Miévilla, jestli jsi četla.
Dobře tedy, to bych asi nedala. Děkuju za upřímnou odpověď :)
Okomentovat