Nejstarší Christopher, jeho sestra Cathy a nejmladší dvojčata Cory a Carrie měli jeden z nejhezčích startů do života, jaké si dovedete představit. Oba jejich rodiče byli hezcí, hodní a hluboce se milovali. Žili v pohodlně zařízeném domě, měli spoustu hraček, a přestože byl otec přes týden na služebních cestách, jeho páteční návraty patřily k nejšťastnějším okamžikům celé rodiny. Jednoho večera se však nevrátil a život celé rodiny se obrátil na ruby.
Vše, od domu až po jejich hračky, bylo pořízeno na splátky, které teď nemá kdo splácet, a matka čtyř dětí naprosto netuší, jak by měla rodinu uživit. Rozhodne se proto požádat o pomoc svou matku a zosnuje plán, který by jí i jejím dětem měl zajistit bohaté dědictví. Ten plán má však jednu malou vadu – její otec se nesmí dozvědět, že kdy nějaké děti vůbec měla, protože s jejím sňatkem nesouhlasil a nadobro by ji pak vyhnal.Čtveřice dětí se tak dostává do domu svých prarodičů, v němž jsou od prvního okamžiku zamčeni v podkrovním pokojíku s přístupem na rozlehlou půdu plnou starých věcí. Jen pár dní. Jen pár týdnů. Ještě chvíli. Přestože jim matka slíbila, že jde jen o krátkodobé řešení, že si brzy získá jejich dědečka na svou stranu a oni budou moci vyjít ven, cesta ven je v nedohlednu. Matčiny návštěvy jsou stále vzácnější a jedinou společností jsou jim ranní návštěvy jejich přísné a kruté babičky, která jim krom jídla na celý den přináší i kázání o hříchu a zkaženosti. Každé ráno všichni čtyři poslouchají, jak jsou předurčeni k zatracení, a když babička odejde, zůstanou zase sami. Čtrnáctiletý Christopher a dvanáctiletá Cathy se tak dostávají do role rodičů. Promění půdu v krytou zahradu a hřiště, v němž si všichni hrají, pečují o své čtyřleté sourozence, snaží se je vzdělávat, nahrazovat jim přátele i rodiče. Zatímco se jejich vrstevníci bojí jen špatných výsledků ve škole a začínají objevovat svou sexualitu a své dospívající tělo, Chris a Cathy nemají s kým se srovnávat, koho se zeptat. Museli dospět, aniž by rozuměli, co to obnáší.
Dojmy
Květy z půdy mi přinesly silné emoce i velké zklamání. První polovinu jsem přečetla vcelku rychle a dost mě citově rozhodila. Lítost, nenávist, vztek, bezmoc, hlasité nadávky během čtení. Příběh čtyř dětí jsem prožívala, třebaže styl psaní i překlad jsou poněkud tristní. Dětinská vyjádření, zbytečná zjednodušení, která mi neseděla ani na vnímání děje skrze oči dvanáctiletého děvčete, a přílišná papírovost vedlejších postav a okolí mě tahaly za oči. Příběh byl však natolik silný, že jsem byla schopná tyto nedostatky prominout a ochotná knihu natrvalo přidat do své knihovny. Jenže pak začala spisovatelská kolečka skřípat i dějově. V příběhu se začaly stále častěji vykytovat logické chyby, události začaly ztrácet na rychlosti, až nakonec na dlouhou dobu stagnovaly na místě a nepřinášely nic nového. Emoce se vypařily a já měla stále více času přemýšlet o tom, jak rychle by matka i babička skončily za mřížemi, kdyby to takto vedly.
Příliš nepomáhalo ani to, že přestože jsem v první části s dětmi soucítila a litovala je, nikdy jsem je vlastně neměla ráda. Nejstarší Chris si matku idealizoval do poslední chvíle, a protože byli oba nejstarší sourozenci natlačeni do role rodičů nikoliv jen okolnostmi, ale i svým vzezřením a vlastnostmi, začal se u něj časem projevovat slušný Oidipův komplex. Vadil mi asi nejméně, byť měl tendence být příliš přemoudřelým. Nejmladší dvojčata zase neměla charakter pro jistotu skoro žádný. Autorka s nimi neoperovala jako se samostatnými postavami, spíše skrze ně jen vyjadřovala zhoršující se situaci všech dětí. Pokaždé, když měla pocit, že něco nedokázala dostatečně vystihnout, vytáhla dvojčata, ukázala na ně a zvolala: „Koukni na něj!“ a pak je zase odložila bokem a věnovala se jejich starším sourozencům.
A pak tu byla Cathy. Jako první pochopila, co se děje a jaká jejich matka ve skutečnosti je, ze všech čtyř dětí se v situaci nejvíce orientovala a měla by být čtenáři nejbližší, protože jsme příběh vnímali skrze ni. Byla bystrá, odhodlaná, a kdyby nebylo Chrise, nejspíš by své sourozence dostala do bezpečí mnohem dřív. I tak jsem ji ale nesnášela. Stejně jako Chris byl po svém otci, ona zase byla po své matce. Neříkám, že by v budoucnosti zavřela svoje děti na půdu, aby získala prachy, to ne. Ale byla stejně sebestředná, neustále musela přitahovat pozornost všech kolem a zcela očividně se v ní začala naplno rozvíjet koketérie a snaha obtočit si každého muže kolem prstu a donutit ho skákat, jak ona píská. Zatímco však její sebelítostí naplněná matka byla postavena do záporné role a vzbuzovala tak emoce, jaké vzbuzovat měla (její postavu jsem opravdu nenáviděla a byla to nejspíš jediná věc, která autorce fungovala od začátku do konce), Cathy jsem měla vnímat jako postavu kladnou. Docházelo tak k rozporu, který mě rušil a stále více rozčiloval. Na druhou stranu však byla její postava psychologicky asi nejpropracovanější, protože její neustálé srovnávání se s matkou, kterou obdivovala i nenáviděla zároveň, mělo nečekanou hloubku.
Autorce však nestačilo šokovat jen tím, že děti někam zavřela a vystavila je obtížným podmínkám, ona chtěla šokovat ještě víc a přihodila incest. Všechno souvisí se vším. Obě starší děti jsou ve věku, kdy se jim probouzí či se již probudila sexualita. Jejich těla i myšlenky se mění a oni nemají, s kým by experimentovali nebo koho by se zeptali. To, že musí fungovat jako rodiče a že se neustále srovnávají s matkou a otcem situaci také příliš nepomohlo. Na jednu stranu by tedy incest neměl být úplným překvápkem a u zdatnějšího autora by mohl fungovat jako vykrystalizování krize. Přečtěte si Betonovou zahradu a pochopíte, o čem mluvím. Jenže Andrewsová schopný autor není. Incest ohlašovala s takovým předstihem, tak úporně a často, že když k němu konečně došlo, nezanechal po sobě vůbec žádné dojmy. Prostě jsem pokrčila rameny a četla dál. Předehra překonala vyvrcholení a celé to vyznělo tak nějak do ztracena.
Závěrem poslední rýpnutí: Nevěřte reklamě, podle skutečných událostí to není. Autorka se podle všeho na zneužívané děti v bohatých rodinách specializuje a v nejlepším se vzdáleně inspirovala nějakým případem kdesi. Pochybuji, že ho nějak víc studovala. A překladatel by si měl zjistit, jaký je rozdíl mezi nevlastním strýcem a polovičním strýcem. U toho prvního se zdegenerovaných dětí bát nemusíte, u toho druhého ano. A hlavně pak bude příběh dávat větší smysl.
50 %
Žádné komentáře:
Okomentovat