„Potřebujete na tohle všechno hledat odpovědi, historiku?“ zeptal se. „Všechny ty svazky, co jste přečetl, myšlenky jiných lidí. Jiné časy. Jak smrtelník najde odpověď na to, čeho je jeho druh schopen? Dostane se každý z nás, ať voják či civilista, do bodu, kdy nás všechno, co jsme viděli a přežili, změní? Nenávratně změní? Co z nás bude pak? Budeme méně lidští, nebo více? Dost lidští, nebo příliš lidští?“
Malazská říše, oslabená událostmi v Darúdžhistánu, neměla své državy v Sedmiměstí nikdy dostatečně pevně v rukou. Teď se však zdá, že o ně nadobro přijde a cenou za tu ztrátu budou potoky krve. Uprostřed svaté pouště Raraku se totiž probouzí proroctví o věštkyni ša’ik a Smršti, bohyní seslané písečné bouři, která se rozšíří po celém kontinentu a smete každého Malažana v dohledu. Ve jménu ša’ik se začne sbírat početná armáda rebelů zaslepených vírou a krvežíznivostí a na svém postupu od města k městu nešetří na krutosti. Smrt, krev, bolest a utrpení. To se táhne v jejich stopách a to potká každého, kdo se jim dostane do rukou.
Jeden člověk se však rozhodl jim odolat a přežít. Velitel Coltain a jeho armáda se probijí z napadeného města a i s tisíci uprchlíků zamíří přes poušť do bezpečí. S nepřátelskou armádou v zádech a vyschlou a stejně nemilosrdnou pouští před sebou je čeká dlouhá a nejistá cesta, která prověří každého muže a donutí každého člena jeho pochodu sáhnout si až na samé dno. Bojují všichni – obyčejní vojáci, lstiví a výbušninami posedlí sapéři, prastaří šamani v tělech dětí. Členem pochodu zvaného Psí řetěz je pak i historik Kalous, jehož úkolem je zapamatovat si, co se stalo a předat pravdivý příběh ostatním, aby se na něj nikdy nezapomnělo.
Přestože nájemný vrah Kalam, sapér Šumař, zloděj Kvítko a rybářská dcera kdysi posedlá bohem vrahů Apsalar přijíždějí do Sedmiměstí spolu, jsou jejich cíle odlišné. Kvítko chce dostat Apsalar zpět domů, ona sama se nechává vést, ale její rozhodnutí nikdo nezná. A Kalam se Šumařem před sebou mají nesmírně obtížný, ba téměř nemožný úkol. Jejich cesty se rozdělují, třebaže všichni musí přes poušť Raraku a nevědomky se tak připletou do cesty Smršti.
Felisín bývala dcerou zámožného domu, ale poté, co se její sestra stala císařovninou pobočnicí a její bratr kapitán Paran zběhl, přišla o všechno a stala se jednou z obětí šlechtické čistky. Spolu s bezrukým bývalým knězem Heborikem a rozložitým nemilosrdným Baudínem se dostává do dolů, kde se skrze postel každého, kdo jí nebo jejím společníkům může nějak pomoci, snaží přežít. Smršť však zasáhne i jejich otrocký tábor a skupinka se tak dostává na svobodu. Na svobodu, která je zanese do pouště Raraku. Ta totiž stojí v centru všeho dění a přitahuje k sobě každého, kdo je k něčemu předurčen a kdo se má zapsat do dějin.
Dojmy
Druhý díl Malazské Knihy padlých mi přišel v mnoha ohledech lepší než ten první (60%), což je špatná zpráva pro mou knihovnu. Čitelnost stoupla o sto procent, byť zde stále jsou řemeslné chyby. Zatímco u prvního dílu (který zde bohužel nenajdete, protože je to už dávno) jsem měla strašný problém se do příběhu začíst byť i jen po minutové přestávce, u druhého dílu se mi to stalo jen párkrát a po delších prodlevách. Také přehlednost vyprávění doznala zlepšení. Nastoupit do rozjetého vlaku a chvíli nevědět, co se děje, na to jsem zvyklá a dokonce to i preferuji. Objevování je skvělé. To, co však pan Erikson vytvořil v prvním díle, byl horor. Chaos nad chaos, který začal dávat smysl až ke konci knihy a i pak jsem měla pocit, že jsem se nezorientovala, jak bych měla.
Dům mrtvých je přehlednější. Ano, postav je zde hodně – spousta z nich neznámá, s několika jsme se setkali již v prvním díle. A každá z nich má svůj cíl, každá z nich podstupuje jiná nebezpečenství a skrze Raraku putuje jinudy než ostatní. Také je zde více nepřátel, více problémů a kolizí. Všechny však pomalu ale jistě směřují ke stejnému místu, přibližují se jedna k druhé, občas se promísí a nakonec máte pocit, jako kdybyste sledovali několik vláken jedné niti a pomalu se z roztřepeného konce dostávali k tomu spletenému.
Příběh je vyprávěn v několika liniích, které jsou rozkouskovány a vzájemně promíchány. Neměla jsem však nejmenší problém se v nich orientovat a přepínat se z jedné na druhou. Konce kapitol byly obvykle dobře utnuté, takže mě na jednu stranu štvalo, že se zase víc nedozvím, na tu druhou jsem však byla ráda, že se opět vracíme ke druhé rovněž v nejzajímavějším utnuté lince. Po celou knihu si tak příběh udržel napětí a zlehka ho stupňoval skoro až do extrému. Z Coltainovy linie jsem byla solidně na prášky a právě díky ní jsem na konci vůbec nevěděla, co se sebou.
Postavy má pan Erikson zajímavé téměř bez výjimky. Pravda. V dialogu skoro nepoznáte jednu od druhé, pro všechny používá téměř stejný sloh, ale jinak jsou charaktery jako takové jedinečné a živé a některé z nich si prošly značným vývojem. Nejbližší mi byl asi historik Kalous z Coltainova Psího řetězu, který s každým dalším krokem a každou další bitvou niterně vyhasíná a ztrácí veškerou naději. Zajímavou postavou, byť ne mojí oblíbenou, byla také Felisín – přechod z nevinného děvčete na zahořklou děvku se u ní udál tak rychle, že sama nestačila změny pojmout a pořádně pochopit. Nevyzná se sama v sobě, nedůvěřuje si a tak nedůvěřuje ani ostatním. Šumař a jeho skupina pak zůstali víceméně beze změny, byť se hrotí vztah mezi Apsalar a Kvítkem. Absence charakterového posunu je u nich však vykompenzována zajímavou dějovou linkou a setkáním s prapodivnou dvojicí, kterou jsem si zamilovala. Kalamova linie mi přišla nejnudnější. Byť na začátku sehrál důležitou roli a odstartoval nejspíš hned několik významných věcí, nějak jsem u něj postrádala jiskru. Byl vlastně jedinou postavou, o kterou jsem se po celou dobu čtení nikdy nebála, přestože je Erikson stejně nemilosrdný jako Martin a kosí své postavy ve velkém.
Eriksonova fantazie však nekončí u postav. Musím uznat, že jím předložený svět je plný fascinujících (a často vražedných) věcí. Různorodé náhledy na pojetí a využití magie, božstev a prolínajících se realit je často až novátorské a osvěžující, přesto uvěřitelné. Jeho svět je zkrátka funkční i bez nutnosti významného kopírování od jiných. Z každého místa na vás dýchá dávná historie plná vlastních příběhů, zvyků a legend, magických předmětů a vášní, neměnných v čase i prostoru.
Stejný život dokázal vtisknout i válce. Když psal o krutosti, smrti a mučení, běhal mi mráz po zádech a v krku jsem měla knedlík. Zatímco jiní autoři kladou v takových situacích důraz na hrdinství a probouzí ve vás touhu stát se na okamžik hrdinou, Erikson vás přesvědčuje, že se k takovým bojům nechcete nikdy ani přiblížit. Škoda jen, že právě v bitvách bylo nejvíce pozůstatků po zmatečnosti vyprávění. Často jsem se v popisech děje ztrácela a minimálně jeden významný okamžik kvůli tomu téměř zapadl mezi ostatními, ne tak důležitými. Coltainově genialitě je pak také trochu těžké uvěřit. Přišlo mi, že skutečně geniálními byli spíše sapéři, zatímco velitel pochodu spoléhal více na náhodu a štěstí než na propracované plány. I tak ale jeho linie vzbuzovala nejvíce pocitů a líbila se mi nejvíce.
Malazská Kniha padlých je rozhodně skvělou záležitostí, přestože obsahuje řemeslné chyby, které je potřeba dopilovat. Pokud však přetrpíte horší čitelnost prvního dílu, bude se vám druhý díl líbit téměř bez výhrad a já věřím, že ten třetí bude ještě lepší.
80%
Žádné komentáře:
Okomentovat