Čarodějčina dcera - Adéla Rosípalová

"Rozdělávám vzkaz a v duchu si ho přečtu.

'Mám ti vyřídit, že po vyučování budeš mít takovou "oddechovou" lekci kouzlení.'

Pokrčím rameny. Nejspíš od Tinka nebo Archisse. Utrhnu papír z vlastního poznámkového bloku a rychle naškrábu:

'Tak vyřiď tomu, co mi to vyřizoval, že mu vyřizuju, že jsem po škole. Jestli je to nutný, tak ať si to vyřídí se Snapem.'

Brandon papírek zachytí a pak se usměje nad mými hrátky se slovy."

Série: Čarodějčina dcera (díl 1.)
Překlad: -
Nakladatelství: Bez vydavatele
Rok vydání: 2014
Formát: E-book

Novilla Awienová chodí na střední školu a snaží se poprat se svými každodenními strastmi v podobě bláznivé kamarádky Evy, nejspíš neopětované lásky k jednomu spolužákovi a nepřekonatelnými problémy s geometrií. Oporou je jí kamarád Claudius, který jako jeden z mála ví víc než její spolužáci. Novilla je totiž adoptovaná. Se svou nevlastní sestrou sice vychází dobře, ale vztahy s macechou začínají upadat, díky čemuž se jí v mysli stále častěji vynořuje otázka, kdo byli její praví rodiče a jestli by s nimi byla šťastnější.

 

Její obyčejný život se však navždy změní, když ji Eva zatáhne do čajovny a seznámí ji s podivnými lidmi. Tam se totiž ukáže, že je Novilla čarodějka. A nejen to. Její matka byla neuvěřitelně silná a předpovídala budoucnost, přičemž jedna z jejích předpovědí mluvila o vyvolené, která čarodějům navrátí jejich dávno ztracené místo na výsluní a zachrání je před vymřením.

 

Dojmy
 

Čarodějčina dcera byla nejspíš tím nejhorším literárním zážitkem mého života a naprostou nulu nedostala jen díky obálce. Autorka totiž není spisovatelka. Dokonce ani aspirující. Je to podle mého jen blogerka, která si pro své potěšení psala povídky a pod náporem oslavných komentářů jejích pravidelných čtenářek, které těší už jen to, že vidí zrecyklované oblíbené pasáže oblíbených knih a seriálů, propadla dojmu, že umí psát. A to natolik, že by za svou tvorbu mohla vybírat peníze a co hůř, přiřknout jí vlastní ISBN. Když jsem se svého času pohybovala právě na takových blozích a četla právě takové povídky, často se stávalo, že autorčini fanoušci neustále vykřikovali, že by TO měla vydat, protože píše úžasně. Spousta takových autorů si díky bohu zachová chladnou hlavu, a buď se nic vydávat nesnaží, nebo na svém psaní pracují a postupují skrze pomalé kroky (třeba literární soutěže). Slečna Rosípalová se na to ovšem vybodla a rovnou využila (nejspíš bezplatné) možnosti vydat elektronickou knihu (či spíše novelu o slabých 162 stranách). Výsledkem je věc, která by v každé literární soutěži bez debat naprosto propadla.

Vezmeme to popořadě. První mě zarazilo formátování. Normostrany to podle mého nejsou, ale přepočítávat znaky se mi nechtělo. V každém případě mě dvojité řádkování štvalo, protože znamenalo dvojnásob rolování. Mnohem více mě ovšem za oči tahaly neustálé pomlčky uprostřed slov, které kdysi v nějaké verzi snad měly sloužit jako rozdělení na konci řádku. Tady na mě ale ob řádek vykukovaly z prostředka. Pozdější kapitoly pak navíc neměly naformátované názvy jako ty předešlé. K dobru nutno přiřknout, že překlepů a hrubek jsem neviděla mnoho, což je u textu, který rozhodně neprošel rukou korektora, překvapivé.

O stylu psaní se takřka nedá mluvit. Opravdu nepřeháním, když tvrdím, že by to podle mého průměrný deváťák napsal lépe a slohově vytříbeněji. Většina textu jsou dialogy, popisu je zde nejnutnější minimum. Autorka je navíc tak trochu suterén, protože jsem několikrát narazila na špatně použité předložkové vazby a cizí slova (transformace místo teleportace, expresivně rychlí trpaslíci). Slovní zásoba je dost chudá a slova se často opakovala v rychlém sledu za sebou, což rušilo a tahalo za oči. Nejvíce mě ovšem zabolelo vykrádání všech děl, která se jí líbila. Harry Potter, Upíří deníky, nejspíš i Upíří akademie. Bezostyšně sebrala celé scény a ještě na to hrdě poukazuje.

A obsah byl stejně mizerný jako forma. Ke shrnutí celé knihy by k mnou napsanému úvodu stačily další dvě relativně krátké věty a věděli byste všechno, jelikož ona tak trochu žádný děj nemá. Všehovšudy zde byly asi jen čtyři zajímavé a pro příběh důležité body, na nichž by jiní vystavěli celou kostru děje. Tady ale byly všechny do jednoho odfláknuté, dva dokonce prakticky přeskočené. Nowilla se např. během jedné jediné normostrany dozví, že existují čarodějové, že je i ona čarodějka, kdo jsou její rodiče, že je vyvolená, dostane se do nového světa, a přestože zde není ani pět minut, již znalecky posuzuje čarodějnou architekturu. Nebo tajemní nepřátelé Tisovci, které za celou knihu ani neuvidíte a vlastně se o nich ani nic nedozvíte. Expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa... základní pravidla výstavby textu, o nichž se učí již na základních školách, byste tu hledali marně.

Alfou a omegou Čarodějčiny dcery je zkrátka Novilla. Výjimečná, nadaná, okouzlující, všemi muži v okolí milovaná, vtipná a každého stírající na potkání bez ohledu na to, jestli je to kamarád, učitel nebo nepřítel. Typická Mary Sue včetně jedinečného jména. Vzhledem k autorčině limitovaným schopnostem však takto nepůsobila a ani nemohla. Setřít Novillu by bylo směšně snadné, její slovní hříčky byly komické, nikoliv vtipné a aby působila inteligentně, musely postavy kolem projít lobotomií. Vzhledem k tomu, že se žádné z nich nedostalo více jedné ploché charakterové vlastnosti, pro ně byl však takový stav spíše vysvobozením.

Všichni včetně Novilly se pak motají v chumlu místností, chodeb a zemí, kterými je autorka neustále a beze smyslu přemisťuje tam a zpátky. V textu tak najdeme dvě zcela zbytečné pasáže o výletech do zahraničí, v nichž se o zápletce nebo postavách nedozvíte absolutně nic a které se ani nijak nepodepíší na následujících událostech. Také nechápu, proč je třetina textu o tom, jak někdo vychází nebo vchází do dveří. Dvě postavy si povídají v pokoji, najednou tam vpadne někdo třetí, řekne dva zbytečné štěky a zase zmizí, načež se obě postavy z neznámého důvodu přesunou do jiné místnosti, kam pro změnu přijde někdo jiný a z níž pak zase odejdou, aby se přesunuli někam jinam. Proč? Z jakého důvodu? Jaký to má význam?

Vším tímhle cestováním sem a tam se jen potvrzovalo, že slečna Rosípalová naprosto nezvládla lokalizaci. Novilla podle všeho chodila na americkou střední školu, čarodějové spolu mluvili anglicky, a přesto u peněz mluvila o českých korunách, jedna postava Nowille vychvalovala češtinu a s jinou řešila tykání a vykání. Také bych řekla, že ve Spojených státech nebudou středoškoláci chodit do čajoven a už vůbec by nevypadaly jako ty u nás. To jste měli vidět, co si západní nositelky módního stylu lolita myslely o našich srazech kolem vodní dýmky! O amerických reáliích toho tedy autorka očividně moc neví a svůj svět také vůbec nepromyslela. A pokud se v tom nevyzná ona, jak má čtenář?

Na druhou stranu, po tom co si středoškolák s naprostým nezájmem o chemii pořídí domů celou laboratoř (jako místnost, nikoliv kufříkovou verzi) a všem to přijde normální a nikdo se nad tím nepozastaví, už vás překvapí máloco. Snad jen, kdyby najednou věci začaly dávat smysl.

10 %