Muž mi opakoval, jako by mluvil s dítětem: "Je to úplatek, víte. Chtěl úplatek."
"Ano. Já tomu slovu rozumím."
"Chcete snad říci," zeptala se nějaká žena pomalu, "že bychom měli podporovat korupci? Souhlasit s vydíráním? Zdá se mi, že to je na Athéňanku podivný názor."
"Na Athéně by to byl úplatek. Na Ivory je to obvyklý byznys. Nevidím smysl v tom, aby člověk lpěl na osobních zvycích, když by to znamenalo nemožnost uzavřít obchod s někým jiným - tedy, chtějí tu pobočku otevřít nebo ne? Protože bez úplatku - vlastně bez spousty úplatků - se jim to prostě nepodaří."
Někdo namítl: "Ale to je špatné."
"Já nevím," odpověděla jsem. "Na Athéně musíte dát zpropitné číšníkovi za dobrou obsluhu a na Pyrene se to považuje za vydírání. Je to spíš otázka geografická. Smiřte se s tím, že na Ivory nepoužijete ani koupelnu, aniž byste za to někomu nezaplatili."
Překlad: Hana Bezděková
Nakladatelství: Laser
Rok vydání: 1993
Formát: Klasická kniha
První byla Pyrene. Planeta, která potlačovala individualitu a osobní přání již od samého začátku lidského života. Theodora se zde sice narodila a vyrostla, ale vždy planetu nenáviděla. Pak byla Athéna - demokratická rovnostářská společnost zaměřená na vzdělávání, která jí sedla o něco lépe, a proto se rozhodla zde zůstat. Jako poslední přišla na řadu Ivory. Planeta s kulturou, v níž každý bojuje za sebe a svou peněženku. Úplatky jsou zde běžnou formou vyjednávání, policie pracuje na objednávku, vláda se toleruje a moc v rukou drží šest nejsilnějších rodů. A také zde existuje magie. Ovládá ji jen hrstka lidí, je nelegální a ostatní planety ji považují za výmysl, ale ona tu přesto je.
Theodora se na Ivory dostala neplánovaně. Začalo to okružní plavbou po soustavě, kterou jí zařídil kamarád, a skončilo to okradením v zábavní čtvrti. Bez dokladů, bez peněz, bez povolení, bez zájmu ze strany athénského velvyslanectví se tak postgraduální studentka ocitla na dlažbě ve světě, který neznala a v němž je vražda běžným způsobem řešení sporů. Theodoru však není snadné zlomit. Zorientoval se, usadila v relativně bezpečné části města a začala se živit vykládáním karet.
Svým klientům lhala a v žádnou nadpřirozenou moc nevěřila. Tedy až do dne, kdy do jejího stanu s nabídkou práce vešla hlava jedné z nejbohatších kupeckých rodin na planetě - Ran Cormallon. Za hodně slušné kapesné, které by jí za pár let zaplatilo letenku zpátky domů, měla Ranovi vykládat karty a tím mu pomáhat s pracovními rozhodnutími. Ran je totiž mág a jeho profese dost nebezpečná, sám si ale kvůli dávné kletbě karty vykládat nedokáže. Theodora nejprve nevěří, jenže pak dostane do rukou jeho karty a názor změní. Náhle k ní karty promlouvají a ona jim rozumí. S nabídkou souhlasí. Netuší ovšem, že se tím na ní Ran stal závislým. Dokud bude Theodora naživu, nebude mu moci karty vyložit nikdo jiný krom ní, a kdyby odjela z planety, znamenalo by to jeho konec.
Dojmy
Branou z Ivory jsem četla již kdysi dávno na základní škole, pak znovu na střední a naposledy nyní. Mám k ní tedy značně nostalgický vztah, který mě hned tak neopustí. Když jsem ji teď po letech znovu otevřela, zprvu jsem si říkala, proč se mi to kdysi tak líbilo? Způsob psaní není nic extra, děj je obzvláště ze začátku snadno odhadnutelný, překlad taky někdy perlí… Jenže pak jsem se nad knihou začala pohihňávat, přiblble usmívat a nakonec došlo i na slzy.
Ten začátek opravdu skřípe, obzvláště pokud po knize sáhnete poté, co jste četli něco na vysoké literární úrovni, jenže když tomu dáte šance, začne se vám pomalu a nenápadně dostávat pod kůži. Je to totiž strašně milý příběh, který do vás zasadí semínko emocí a pomaličku ho nechá vyrůst v líbivou květinu. Možná nebude mít jedinečný a složitý květ exotické květiny, ale ona může stačit i jednoduchost a přímočarost kopretiny.
Jednoznačně jsem se zde zamilovala do světa a do postav. Ivory má kulturu hodně inspirovanou arabskými zeměmi, takže jsem se po celou dobu čtení nechávala unášet kořeněnou vůní tržišť a obchodníků. Svým způsobem známý i neznámý svět měl jiskru, bavil mě a lákal k prozkoumání. Jeho prezentování navíc nekritizovalo, spíše srovnávalo. Theodořina minulost nám umožňuje vedle sebe postavit tři naprosto odlišné světy a dojít k závěru, že některý by nám vyhovoval více než jiný, avšak o každém si jeho obyvatelé budou myslet, že ten jejich je nejlepší. Athéňané si o Ivory myslí, že jsou sto let za opicemi, Ivorané na Athéňany koukají jako na nevzdělané barbary bez vychování, a vy se bavíte.
Theodora je pak veskrze sympatická hrdinka. Prostě se jen snaží přežít a nějak se adaptovat. Na vše kolem sebe kouká prakticky, nesoudí, jen splývá s davem a vyhýbá se problémům. Její vztah s Ranem je pak sice nabytý emocemi, ale nemá tendenci hysterčit víc, než je nezbytně nutné, ani přihlouple blábolit, když se mezi nimi začne rýsovat víc než vztah mezi zaměstnavatelem a lehce nedobrovolným zaměstnancem. Autorka u ní také dobře zvládla zpracovat onu zaběhlost, kdy si vytyčíte nějaké přání a jdete za ním tak dlouho, že už vás ani nenapadne uvažovat nad tím, jestli je to stále to, co si skutečně přejete. Theo je tak nakonec donucena ohlédnout se za svým životem a znovu si uspořádat priority.
Ran Cormallon je potom dost na facku. Nechápejte mě špatně, mám ho ráda, ale občas by si jednu zasloužil. Je z bohaté rodiny a navíc jí ještě šéfuje, takže není zvyklý se podřizovat nebo se nějak extra zabývat věcmi, které se ho netýkají. Ivorská pragmatičnost v něm vykrystalizovala do nejčistší podoby a jednat s ním není snadné. Pokud dojde k názoru, že ví všechno nejlépe, neobtěžuje se Theo absolutně nic vysvětlovat, jen ji v nevědomosti táhne za sebou, dokud se něco nestane nebo dokud si Theo nepostaví hlavu. V tvrdohlavosti jsou totiž oba stejní.
V případě Ivory se zkrátka vzdávám jakéhokoliv pokusu o objektivitu. Hodnocení se mi určuje velmi těžko, protože kvalita psaní by si nejspíš říkala o 60 %, ale celé moje já se staví proti. Když na vás příběh tolik zapůsobí, tak přeci nemůže být špatný, ne? Dávám tedy více, i když vím, že si tu možná neprávem rozmazluji oblíbence.
80 %
Žádné komentáře:
Okomentovat