"Bela uvážlivě pokýval hlavou. Ve tváři se mu už nehnul ani sval. Harald se leckdy nevyznal ani sám v sobě, natožpak v něm. Vlastně ho obdivoval. Jak je klidný, smířený a přitom tak nezlomený. Uzavřený. Jaký je, když zůstane sám? Kdo se skrývá za nehybnou maskou ostře narýsované tváře? Vzdělaný, jemný muž, rytíř zbožňující svou paní, nelítostný válečník, který pohřbívá zajatce zaživa, nebo zvrhlý surovec, jehož lože opouštějí ženy polomrtvé? Kdo? Který z těch tří? Všichni? Žádný?"
Série: Sága o Vladu Draculovi (díl 1.)
Překlad: -
Nakladatelství: Mht
Rok vydání: 1995
Život v 15. století nebyl ničím snadným. Obzvláště, pokud jste žili v Transylvánii, zemi stojící mezi zbytkem Uher a Osmanskou říší, jež se rozhodla rozšířit svá území. Drsné a zkoušené knížectví se naštěstí nacházelo v pevných rukách rodu Draculů, kteří sice měli děsivou pověst, ale také dostatečné vojevůdcovské schopnosti, aby nepřítele zastavili. Krutostí i proslulostí nad nimi všemi pak vynikal Vlad Bela Denszo.
Bela se stal knížetem, sotva odrostl chlapeckým kalhotám, a tak jeho nástup na knížecí stolec nebyl nejsnazší. Musel své poddané a ostatní šlechtu přesvědčit, že je i přes svůj útlý věk schopen vést Transylvánii do války a zvítězit. To se mu nakonec za podpory sira Waltera, blízkého přítele a rádce jeho otce, podařilo, díky čemuž započala vláda jednoho z nejrozporuplnějších mužů v dějinách Transylvánie.
S přibývajícími lety rostly nejen Belovy vůdcovské schopnosti, ale i jeho krutost vůči nepřátelům. Způsob, jakým zacházel s poselstvy a zajatci, jeho názory a nezkrotnost mu za nedlouho začaly získávat nepřátele i na uherské straně, kde se král Matyáš, jehož pozice nebyla nejpevnější, obával Belova vlivu i původu. Bela se tak pomalu ale jistě dostává mezi dva mlýnské kameny, které hrozí, že ho nadobro rozdrtí.
Jeho život však není jen o boji. Na svém hradě Bran má rodinu a ženu svého života. Právě tito lidé a jeho láska k nim ho ženou kupředu a obohacují jeho temný život i o lásku.
Dojmy
Přestože jsou upíři ryze fantastickým prvkem, většina Dračí krve působí spíše dojmem historického románu. Fantastiku sice čekáte od samého začátku, avšak je odsouvána tak dlouho, až vlastně začne působit poněkud nepatřičně. Pokud jde o historické reálie a Vladovu skutečnou osobnost, upravila si je autorka po svém a nenechala se historií příliš svazovat. Dostáváme se tak k jakémusi žánrovému chaosu, který není ani tím, ani oním a nad nímž je lepší nepřemýšlet a jen si raději vychutnávat sám příběh.
Krom historických reálií se nám dostane i dobového jazyka. Také ten je však chvílemi kamenem úrazu a přitahuje více pozornosti, než by měl. Obraty i slovní zásoba jsou rozsáhlé a vcelku přirozeně použité. Míra užití ovšem kolísá a tak se nám neustále střídají scény, v nichž je dobový jazyk silně znatelný, se scénami, kde je takřka neznatelný. Možná i to bylo důvodem, proč jsem se do knihy tak dlouho začítala a proč se mi i poté nečetla dvakrát rychle.
Pokud jde o příběh sám, ten je mnohem zvládnutější. Vše překvapivě stojí a padá s hlavní postavou – knížetem Belou, který zvládá být nelítostným vládcem, sadistou, zbožňujícím milencem, i oddaným bratrem a přítelem v jednom a přitom jeho osobnost působí konzistentně. Co jeho charakter postrádá na duševním zdraví, to vynahrazuje fascinací. Je těžké Belu jen nenávidět, nebo jen milovat. Názor na něj se během čtení neustále mění v závislosti na tom, jaká stránka jeho osobnosti zrovna převažuje, avšak cokoliv vůči němu budete cítit, rozhodně ho nedokážete nechat jen tak odejít. Autorce se musí nechat, že jeho charakter zvládla na jedničku.
S ostatními postavami si bohužel tolik práce nedala. Všechny obvykle mají jen jednu, dvě vlastnosti, které je definují, a oproti Belově rafinovanosti tak vyznívají dvojnásob ploše. Na druhou stranu v příběhu málokdy vystupují samostatně. Autorka je spíše využívá ke zdůraznění jednotlivých složek Belova charakteru než jako samostatné jednotky, a tak sice hrají knížeti druhé housle, ale hrají je nenápadně a neotravně. Bela na sebe zkrátka okamžitě strhne všechnu pozornost, díky čemuž nedomyšlenost vedlejších charakterů tolik nevnímáte. Jedinou výjimkou je Alexis, Belova životní láska, která dostala vrchem i pár samostatných kapitol, v nichž vystupuje sama. Zde už se nepropracovanost osobnosti nedá ničím zakrýt a vyniká naplno. Bylo tedy dost obtížné je přečíst a skoro podněcovaly k přeskočení.
S (převážně) Alexis souvisí i další důležitá složka příběhu a tou je sex, kterého je stejnou měrou jako násilí. Ani jedno sice není popisováno kdovíjak detailně, avšak i tak by mohla kniha slabším povahám v tomto ohledu vadit a nevinnějším tvorům vehnat nach do tváře. Nejde totiž o něžné milování, ale o brutální, živočišný akt plný vášně. Bela miluje stejně intenzivně, jako nenávidí.
Lze tedy po tom všem Dračí krev doporučit? Upřímně nevím. Nejste-li fanoušky historických děl a nemáte-li rádi knihy o sexu a násilí, bude se vám to číst špatně a zdlouhavě. Na druhou stranu mají příběh i autorka i přes všechny přešlapy potenciál, který by se neměl přehlížet. Čitelnost a zajímavost příběhu měly s postupujícími stránkami stoupavou tendenci a dávají tušit, že druhý díl by mohl být o celou úroveň výš. Nemluvě o tom, že první díl skončil tam, kde jsem myslela, že vše začne. A v neposlední řadě je tu také Bela, jehož spletitost a jedinečnost za trochu té námahy a doufání stojí.
Závěrem si dovolím poznámku k vydání. Pokud se rozhodnete si Dračí krev přečíst, vyhněte se vydání od Mht z roku 1995. Všechna přímá řeč byla špatně ukončovaná, odstavce často působily zmateně a nutily k návratu, aby se člověk vyznal v náhlém, ničím neodděleném skoku v čase a místě, překlepy, hrubky, opakovaná nebo proházená slova, jak autorka věty přepisovala. Vážně pochybuji, že knihu před vydáním viděl i někdo další. Snad je na tom pozdější vydání od Netopejru s korekturami lépe.
65 %
Žádné komentáře:
Okomentovat