Spratek - Steven Erikson

„Jsem kapitán ze starý školy. Jak všichni brzy zjistíte. Chystáme se na výpravu do nekonečný rozlehlosti mezihvězdnýho prostoru. Na místo plný divů a nebezpečí. Místo prostoupený neznámem, kde v každým stínu, v každým plynným oblaku, v každým poli asteroidů či částečným gravitačním splývání protoplanetárního smetí může číhat nepřítel. Nepřátelský planety, nepřátelští mimozemšťani. Nepřátelští mimozemšťani na nepřátelských planetách. A tam někde, v té nekonečné kavalkádě nebezpečí, si to hodlám užít. Je to jasný, pobočnice?“

Když se řekne kapitán vesmírné lodi, každý z nás si jistě představí úctyhodnou osobu. Odvážného džentlmena či lady, za nimiž by posádka šla až do samotného pekla, muže a ženy oplývající myriádou kladných vlastností a vysoce vyvinutým smyslem pro spravedlnost, morálku a zodpovědnost. Zkrátka příkladného člena lidského druhu. Kapitán Hadrián A. Sawback je však přesným opakem toho všeho.

Je vlastně dost překvapivé, že se kapitánem vůbec stal. Většina jeho nadřízených by ho raději viděla bezpečně zavřeného někde v blázinci než na můstku jedné ze svých nejlepších lodí a kladné výsledky jeho psychologických testů jsou pro ně důkazem, jak dobře dokáže Sawback obcházet systém. Šovinistický, egocentrický a jednoznačně šílený kapitán je kráčející pohromou. Jeho snem je objevovat cizí světy a čím více krásných mimozemšťanek u toho obšťastní a nepřátelských mimozemšťanů zabije, tím lépe. Jeho posádka, složená výhradně z překrásných žen a nezaclánějících mužů, se proto ocitá v nelehké situaci – mají svého nového kapitána obdivovat, nebo začít připravovat vzpouru? A co teprve, když se součástí lodní posádky stane neznámá umělá inteligence jménem Tammy, která se rozhodla vyrazit na výlet za hranice (ne)známa!

Dojmy 

Spratek není kniha pro každého. Určená je prioritně fanouškům kultovního seriálu Star Trek, obzvláště těm, kteří zbožňují původní sérii z 60. let (a ne, Abramsverse se opravdu nepočítá). Steven Erikson, autor vražedně těžké fantasy série Malazská kniha padlých, se rozhodl splnit si svůj dávný nerdí sen a složit hold oblíbenému seriálu. Nemusíte se však bát, nejde ani o bezduché kopírování, ani o bezmezné adorování, nýbrž o krutou a nemilosrdnou parodii, která si bere na paškál všechny ty věci, kterým se fanoušci smějí již padesát let.

Zatímco pravověrným Trekkies se nabízí přes tři sta stran narážek, vtipů a gagů, které opět potvrdí, jak moc jsou mimo normální svět, Star Trekem nepolíbení čtenáři budou při čtení nejspíš jen nechápavě koukat a zívat. Těžko vás pobaví Sawbackova věčně se trhající uniforma, když neznáte kapitána Kirka, a těžko pochopíte, proč je Wesley příšerné jméno pro pohon (nebo cokoliv jiného), když nevíte, kdo je Wesley. Spratek je zkrátka kniha pro úzký okruh čtenářů. Jen ti ji dokáží ocenit v jejím plném rozsahu. Pro všechny ostatní to nejspíš bude nicneříkající nuda.

Nejvýraznějším odkazem na Star Trek je rozhodně Hadrián Sawback, jehož kořeny vedou k legendárnímu kapitánu Kirkovi. Zatímco však typicky šedesátkový Kirk způsoboval feministkám vzteklé tiky v oku, Sawback je posílá rovnou do márnice. Vzpomínáte si na epizodu Zrcadlo, zrcadlo, v níž se Kirk díky transportéru dostal do zrcadlového vesmíru, kde bylo vše a všichni horší než u něj doma? Tak přesně z tohoto vesmíru Sawback pochází.

Každá firma, která by ho zaměstnala, by do týdne skončila kvůli žalobám za sexuální obtěžování, urážky menšin a vlastně urážky celkově. Hadrián kašle na předpisy, kašle na autority, kašle na zdravý rozum. Když se před ním vyskytne problém, postará se, aby se z něj stal zápas o holý život, a pokud někomu nedá osobně po hubě, stojí celý den za houby. Z počátku ho budete z hloubi duše nenávidět a modlit se, aby se hlavní postavou stal někdo jiný. Někdo snesitelnější, normálnější. Jenže pak začne prosvítat, že Spratka nenapsal nějaký béčkový spisovatel ale mistr. Ať je totiž Sawback sebeodpornější, pomalu a nezpochybnitelně se začne ukazovat, že to není jen do morku kostí prohnilý šmejd, ale že jeho činy dávají překvapivě často smysl. Byť se jeho posádka ocitla během pár dnů ve více nebezpečích než ostatní za polovinu své služby, dokázal je vždy ze situací, v nichž by jiné lodi skončily jako vesmírný škvarek, dostat ven živé a až na pár počínajících duševních poruch i zdravé. Sawback rozhodně je šílený, ale někde tam za tím šílenstvím je spontánní genialita, kterou musí člověk obdivovat. A tak ho nejspíš nikdy nebudete chtít potkat, ale číst o něm vás bude bavit.

Těžko uchopitelný Sawback není však jedinou ukázkou Eriksonova umu. V porovnání s Červenokabát­níky (Classic, 2012) se Spratek rozhodně nebojí autorských práv a narážkami na Star Trek nešetří. Krom vykradené ústřední postavy se tak například loď v jednu chvíli vydává do Zapovězené zóny u Radulacko-Klangského území nebo se cituje Primární směrnice. Přesto se však nedá říct, že by Erikson jen vykrádal. Za očividně ukradenou terminologií se skrývají zcela nové věci, do nichž autor vložil řádný kus propracované fantazie, a s citem tak vyvažuje cizí s vlastním.

Kniha však ztrácí na tom samém, na čem získává. Je velmi těžké parodii ukočírovat a zařídit, aby se čtenář bavil na jejím začátku stejně jako na konci. I Spratek tak zezačátku nasazuje laťku velmi vysoko a bránici bere útokem. Po čase už se ovšem smějete méně a některé vtipy začnou být ohrané. Snaha udržet zběsilé tempo pak chvílemi vede k situacím vyhnaným ad absurdum a k několika málo slepým odbočkám. Navíc se Erikson musel vyrovnat se svým rozmáchlým a podrobným stylem psaní, kterým se vyznačuje jeho nejznámější série. Ve Spratkovi se mu toho podařilo dosáhnout jednoduše – vynechal prakticky všechny popisy a bez nadsázky se dá říct, že 80 % knihy jsou dialogy.

Stojí tedy Spratek za přečtení? Pokud nejste fanouškem Star Treku či parodií, dejte od toho ruce pryč. Pokud však dokážete odrecitovat Primární směrnici zpaměti a ve skříni se vám schovává uniforma Flotily, mohl by se vám Spratek líbit. Nejde o nijak vysokou literaturu. Úkolem Spratka je pobavit a to se mu daří vcelku obstojně, takže byť se vám nezapíše nijak hluboko do srdce, strávíte nad ním příjemný večer a připomenete si všechny ty věci, které se vám na Star Treku líbily.

Závěrem bych ráda pochválila obálku. Přestože je kresba Steva Stona krásná, to, co se mi na obálce líbí nejvíce, je typografické provedení názvu. Pokaždé, když jsem o obálku zavadila koutkem oka, přísahala bych, že je tam napsáno Star Trek. Taková třešnička na dortu od českého nakladatele.

70%