Robot se zasmál. Jeho smích zněl velmi nelidsky; byl to doposud nejstrojovější zvuk, jaký vydal. Ostrý a trhaný, pravidelný a nemelodický jako metronom.
"Jen se na sebe podívejte," řekl konečně. "Neříkám to nikterak hanlivě, ale jen se na sebe podívejte! Materiál, z něhož jste stvořeni, je měkký a chatrný, rychle se opotřebuje a unaví, je závislý na energii získané neúčinnou oxidací organických látek - jako třeba tohohle." Prstem opovržlivě ukázal na zbytky Donovanova sendviče. "V pravidelných intervalech upadáte do podivného bezvědomí a sebemenší změna teploty, tlaku, vlhkosti vzduchu nebo intenzity záření naruší vaši výkonnost. Vy jste jen zkušební vzorky!"
Série: -
Překlad: Oldřich Černý
Nakladatelství: Odeon
Rok vydání: 1981
Susan Calvinová většinu života pracovala jako robopsycholožka v jedné z největších továren na výrobu robotů na světě. Už jako studentka vysedávala před prvním robotem zodpovídajícím otázky, následně spolupracovala s lidmi, kteří za běhu testovali nové modely, a řešila konflikty mezi robotím přímočarým vnímáním tří základních robotických zákonů a jejich ošemetnou aplikací v reálných situacích. S roboty prožila prakticky celý život.
Zatímco za jejího mládí mohla vlastnit tehdy ještě němé roboty každá zámožnější domácnost a svět v nich spatřoval zářnou budoucnost, časem se na ně a tedy i na její práci začalo nahlížet s nedůvěrou, až nakonec bylo využívání robotů na Zemi zakázáno. Robotické společnosti se však nevzdaly a začaly své výrobky posílat do vesmíru. Nejprve jako pomocné stroje, následně jako samostatně fungující obsluhu stanic. S každým dalším modelem byly roboti stále inteligentnější, univerzálnější a dokonalejší a jak se zlepšovala technika, dostávali se lidé i jejich techničtí společníci dále do vesmíru. Tím se však také otevírala nová sporná území a nové možné scénáře, v nichž roboti nezvratně ovlivňovali vývoj celého lidstva.
Susan a její spolupracovníci tak stáli v samém centru dění. Není tedy divu, že právě ji si vybral i jistý reportér ženoucí se za článkem svého života. Jen málo lidí toho o robotech a postupné robotizaci společnosti vědělo tolik, co ona.
Dojmy
Isaac Asimov je jedním z otců zakladatelů sci-fi žánru a pokud by o tom snad chtěl někdo pochybovat, stačí mu vrazit do rukou právě tuto jeho knihu. Sbírka devíti povídek nezpochybnitelně odhalí prapůvod všech příběhů o robotech a androidech, a přestože nejde o nikterak silnou knihu, narazíte zde téměř na všechna zásadní témata týkající se robotiky.
V povídce Robbie se zamyslíme, zdali mezi člověkem a robotem může vzniknout citové pouto. Rozum nám nabídne robota, jenž začal přemýšlet o sobě samém a svém původu a došel k závěru, že lidé jsou příliš nedokonalí, aby byli jeho tvůrci a pány. Ve Hře na honěnou nás vyděsí osud dvou vědců, kteří jsou na Merkuru zcela odkázáni na pomoc robota, jenž se porouchal a odmítá poslechnout. Malý ztracený robot odhalí, že i stroje mohou vycítit naše negativní emoce a urazit se. Důkaz nadhodí otázku, zdali je možné sestrojit robota, který by vypadal jako člověk, a jaké by mělo důsledky, kdyby se dostal do politiky. A Konflikt nikoli nevyhnutelný nám představí svět řízený několika superpočítači, které se možná nechovají, jak by měly. Je toho mnohem víc, a přestože jsou povídky krátké, o každé z nich budete nakonec velmi dlouho přemýšlet.
Všechny povídky, původně psané samostatně v rozmezí deseti let, jsou seřazeny chronologicky a propojeny společným rámcem tvořeným rozhovorem mezi Susan Calvinovou a reportérem. Každá z nich pak cílí na jednu jedinou událost a obvykle se odehrává v komorním prostředí s pár postavami. Přesto pan Asimov i v tomto omezeném prostoru dokázal vykreslit celou postupně se vyvíjející společnost a měnící se roli robotů v ní. Příběh o robotovi-chůvě a jeho svěřenkyni není jen roztomilou variací ztraceného mazlíčka, nýbrž i ilustrací společnosti, která si pomalu začíná uvědomovat hrozbu i výjimečnost robotů. Hledání ztraceného robota pak není jen o jeho nalezení, ale také zamyšlením se nad tím, zdali je člověk před robotem skutečně v bezpečí.
Základním a neustále opakovaným tématem jsou rozhodně tři zákony robotiky. Na první pohled zcela jasné a neprůstřelné příkazy, které by měly zajistit bezpečnost člověka a poslušnost robota, jsou znovu a znovu ohýbány a převraceny, jen aby se ukázalo, že jejich výklad může být složitý a mnohoznačný. Pojistka, díky níž se roboti měli chovat předvídatelně, nefunguje, protože sama není předvídatelná.
Zde se však pan Asimov dostává trochu do rozporu se současným čtenářem. Zatímco ve mně většina jím nadhozených scénářů budila hrůzu a strach, protože slibovala nedozírné a nezvratitelné následky končící zhoubou lidstva, pan Asimov téměř všechny příběhy nakonec zakončil jako humorné epizody. Je zde cítit nepopiratelný znak starších děl sci-fi, která věřila v zářné zítřky, lepší budoucnost a polepšitelné lidstvo. V porovnání se současným přesvědčením, že to nejlepší, čeho se můžeme dočkat, je pár posledních rebelů schovávajících se před Skynetem, tak vyznívá značně naivně, což by mohlo knize ubírat na půvabu. Přesto by si sbírku Já, robot měl přečíst každý fanoušek žánru. Pan Asimov má i přes své stáří stále co nabídnout a patří ke zlatému fondu sci-fi.
"Jen se na sebe podívejte," řekl konečně. "Neříkám to nikterak hanlivě, ale jen se na sebe podívejte! Materiál, z něhož jste stvořeni, je měkký a chatrný, rychle se opotřebuje a unaví, je závislý na energii získané neúčinnou oxidací organických látek - jako třeba tohohle." Prstem opovržlivě ukázal na zbytky Donovanova sendviče. "V pravidelných intervalech upadáte do podivného bezvědomí a sebemenší změna teploty, tlaku, vlhkosti vzduchu nebo intenzity záření naruší vaši výkonnost. Vy jste jen zkušební vzorky!"
Série: -
Překlad: Oldřich Černý
Nakladatelství: Odeon
Rok vydání: 1981
Susan Calvinová většinu života pracovala jako robopsycholožka v jedné z největších továren na výrobu robotů na světě. Už jako studentka vysedávala před prvním robotem zodpovídajícím otázky, následně spolupracovala s lidmi, kteří za běhu testovali nové modely, a řešila konflikty mezi robotím přímočarým vnímáním tří základních robotických zákonů a jejich ošemetnou aplikací v reálných situacích. S roboty prožila prakticky celý život.
Zatímco za jejího mládí mohla vlastnit tehdy ještě němé roboty každá zámožnější domácnost a svět v nich spatřoval zářnou budoucnost, časem se na ně a tedy i na její práci začalo nahlížet s nedůvěrou, až nakonec bylo využívání robotů na Zemi zakázáno. Robotické společnosti se však nevzdaly a začaly své výrobky posílat do vesmíru. Nejprve jako pomocné stroje, následně jako samostatně fungující obsluhu stanic. S každým dalším modelem byly roboti stále inteligentnější, univerzálnější a dokonalejší a jak se zlepšovala technika, dostávali se lidé i jejich techničtí společníci dále do vesmíru. Tím se však také otevírala nová sporná území a nové možné scénáře, v nichž roboti nezvratně ovlivňovali vývoj celého lidstva.
Susan a její spolupracovníci tak stáli v samém centru dění. Není tedy divu, že právě ji si vybral i jistý reportér ženoucí se za článkem svého života. Jen málo lidí toho o robotech a postupné robotizaci společnosti vědělo tolik, co ona.
Dojmy
V povídce Robbie se zamyslíme, zdali mezi člověkem a robotem může vzniknout citové pouto. Rozum nám nabídne robota, jenž začal přemýšlet o sobě samém a svém původu a došel k závěru, že lidé jsou příliš nedokonalí, aby byli jeho tvůrci a pány. Ve Hře na honěnou nás vyděsí osud dvou vědců, kteří jsou na Merkuru zcela odkázáni na pomoc robota, jenž se porouchal a odmítá poslechnout. Malý ztracený robot odhalí, že i stroje mohou vycítit naše negativní emoce a urazit se. Důkaz nadhodí otázku, zdali je možné sestrojit robota, který by vypadal jako člověk, a jaké by mělo důsledky, kdyby se dostal do politiky. A Konflikt nikoli nevyhnutelný nám představí svět řízený několika superpočítači, které se možná nechovají, jak by měly. Je toho mnohem víc, a přestože jsou povídky krátké, o každé z nich budete nakonec velmi dlouho přemýšlet.
Všechny povídky, původně psané samostatně v rozmezí deseti let, jsou seřazeny chronologicky a propojeny společným rámcem tvořeným rozhovorem mezi Susan Calvinovou a reportérem. Každá z nich pak cílí na jednu jedinou událost a obvykle se odehrává v komorním prostředí s pár postavami. Přesto pan Asimov i v tomto omezeném prostoru dokázal vykreslit celou postupně se vyvíjející společnost a měnící se roli robotů v ní. Příběh o robotovi-chůvě a jeho svěřenkyni není jen roztomilou variací ztraceného mazlíčka, nýbrž i ilustrací společnosti, která si pomalu začíná uvědomovat hrozbu i výjimečnost robotů. Hledání ztraceného robota pak není jen o jeho nalezení, ale také zamyšlením se nad tím, zdali je člověk před robotem skutečně v bezpečí.
Základním a neustále opakovaným tématem jsou rozhodně tři zákony robotiky. Na první pohled zcela jasné a neprůstřelné příkazy, které by měly zajistit bezpečnost člověka a poslušnost robota, jsou znovu a znovu ohýbány a převraceny, jen aby se ukázalo, že jejich výklad může být složitý a mnohoznačný. Pojistka, díky níž se roboti měli chovat předvídatelně, nefunguje, protože sama není předvídatelná.
Zde se však pan Asimov dostává trochu do rozporu se současným čtenářem. Zatímco ve mně většina jím nadhozených scénářů budila hrůzu a strach, protože slibovala nedozírné a nezvratitelné následky končící zhoubou lidstva, pan Asimov téměř všechny příběhy nakonec zakončil jako humorné epizody. Je zde cítit nepopiratelný znak starších děl sci-fi, která věřila v zářné zítřky, lepší budoucnost a polepšitelné lidstvo. V porovnání se současným přesvědčením, že to nejlepší, čeho se můžeme dočkat, je pár posledních rebelů schovávajících se před Skynetem, tak vyznívá značně naivně, což by mohlo knize ubírat na půvabu. Přesto by si sbírku Já, robot měl přečíst každý fanoušek žánru. Pan Asimov má i přes své stáří stále co nabídnout a patří ke zlatému fondu sci-fi.
90 %
Žádné komentáře:
Okomentovat