Vzpomínky ledu - Steven Erikson

Prorazili chatrné okenice a dostali se do pokojů na poschodí. Proklouzli tunelem přecpaným těly, kde kdysi bývalo schodiště. Vrč už měl železné špičáky ztupené a zprohýbané. V jeho rukou se změnily v kyje. Velel hlavní chodbě a pomalu, metodicky vytvářel barikády z chladnoucích těl a zlámaných kostí.
Netížila ho únava, ani neotupovala jeho myšlení. Dýchal klidně, jen o něco rychleji než obvykle. Na předloktích měl zvláštní vzorec z krvavých skvrn, a jak krev černala, jako by mu prosakovala do kůže. Nezáleželo mu na tom.
V lidském přívalu tenescowri byli věstdominové. Nejspíš je to strhlo proti jejich vůli. Vrč srážel rolníky, aby se k nim dostal. Po ničem jiném netoužil. Chtěl se dostat k nim. Zabíjet je. Zbytek byly jen plevy, protivné, pletly se mu do cesty. On chtěl zrno.

Třetí díl Malazské knihy padlých se vrací k událostem Měsíčních zahrad a opět se soustředí na Paliče mostů. Dujek Jednoruký a celý jeho Houfec, nebo alespoň to co z něj po porážce u Dřevnova zůstalo, jsou po událostech v Darúdžhistánu prohlášeni za psance a nemohou se proto vrátit zpět do Malazské říše. Na kontinentu se však objevuje nový mocný nepřítel, který by se mohl stát hrozbou pro všechny. Pannionské dominium v čele s Věštcem nemilosrdně rozšiřuje své hranice a jak postupuje, rozsévá smrt a válečné hrůzy, které neponechají chladnými ani ty nejzasloužilejší vojevůdce. Ať za Věštcem stojí jakákoliv síla, je nutné ji zastavit, než bude pozdě. Dujek proto spojuje síly s Měsíčním kamenem Anomandera Dlouhý vlas a vojsky Caladana Chmura, čímž se z nepřátel stávají dočasní spojenci, a společně se vydávají na pochod ke Capustanu – městu, jež má být dalším cílem Pannionských sil.

Paliči mostů se snaží tvářit, že se nic nestalo. Zrada a těžké ztráty, s nimiž se setkali u Dřevnova, je však těžce poznamenaly a jejich přirozená nedůvěra ke každému veliteli je teď ještě silnější. Kapitán Paran před sebou má tak nelehký úkol zůstat naživu dost dlouho na to, aby si získal srdce své jednotky, a navíc se ještě vypořádal se svou novou úlohou sudího v počínající válce ascendentů. Pomoci by mu snad mohl oddílový mág Rychlej Ben. Ten na svá bedra pro změnu přijal úkol zachránit Ohnici, spící bohyni, jejíž tělo je pomalu tráveno. Ohnice začíná podléhat a hrozí, že zemře. Ona a s ní i vše živé na zemi.

K Pannionskému dominiu však vytáhlo mnohem víc sil. Stříbrná liška, Besana, Tumava, Bellurdan – čtyři duše v těle prvního žijícího kostěje Imassů po tisících letech – mají za úkol svolat všechny T’lan Imass na druhé shromáždění a rozhodnout o jejich osudu. Drsná trojice Vrč, Harllo a Stonny doprovázejí tajemného kupce Keruliho na cestě do Capustanu a lapkové jsou jejich nejmenší problém. Mocná a svévolná čarodějka paní Závist doprovázená třemi zdatnými válečníky z národa Segulehů si své plány sice nechává pro sebe, avšak smete každého, kdo se jí postaví do cesty. Ti všichni a mnoho dalších se dalo do pohybu. Ať už se děje cokoliv, epicentrem všech událostí se zdá být Věštec.

Dojmy

Malazská kniha padlých je rozhodně čtení pro silnější nátury, které neprahnou po odpočinku, nýbrž po výživné a zároveň vyčerpávající duševní stravě. V první řadě je tu propracovaný fungující svět, v němž je chvílemi těžké se vyznat. Několik říší, ještě více národů a vládců, celá řada jednotek na pochodu přes kontinenty od jednoho města k druhému. A ti všichni do jednoho mají své cíle a ambice, plány, spojenectví, rozbroje a intriky. Ještě složitějším než politika smrtelníků je svět bohů, kterých je rovněž požehnaně a kteří podléhají mocenským bojům stejnou měrou a s ještě vražednějšími zbraněmi a důsledky, než by kdy jejich smrtelné protějšky dokázaly. Popsat tolik věcí naráz by bylo nad čtenářské i spisovatelské síly a tak se nám každý díl zaměřuje na určitý hlavní konflikt, skrze nějž se dozvídáme nové informace a postupně si dokreslujeme obraz celého světa.

Pan Erikson se při tvorbě toho všeho pevně drží nelítostného realismu. Fantastické prvky jeho světa jsou sice všudypřítomné, bohaté a originální, avšak stále fungující. Žádná kouzla nejsou zadarmo, žádné síly nejsou nepřemožitelné, nic se neděje jen tak. Vše má své příčiny i následky. Se stejným realismem popisuje i vše ostatní. Hlavním tématem malazských příběhů je válka a její dopady na jednotlivce, a proto je to vyprávění temné, kruté a nervy drásající. Autor nás ničeho nešetří. Všechny bitvy a boje doplňuje brutálním násilím v míře, která se sice nevyznačuje extrémní popisností, avšak která zároveň neponechává místo naivním legendám o neporazitelných rytířích a romantických soubojích. Končetiny se lámou, vnitřnosti vypadávají z trupů, krev se sráží na ulicích. I nejlepší bojovníci padají k zemi kvůli hloupým chybám. S každým dalším bojem se srdce hrdinů zatvrzuje a duše vyhasíná, až v nich nakonec nezbude téměř nic lidského a jejich existence začne postrádat smyslu. A přitom smrt a bolest nejsou největší hrozbou pochodujících sil. Tou se stává narůstající nedůvěra mezi samotnými spojenci, neochota vsadit život na muže kráčejícího vedle.

To vše přitom vnímáme očima několik vybraných postav. Zatímco s některými už jsme si něco zažili (Paran, Whiskeyjack, Rychlej Ben), jiní, doposud známí jen z doslechu, nám budou představeni mnohem blíže (Chmur, Anomander, Dujek). A pak také přibydou postavy zcela nové, doplňující počty po padlých předchůdcích. Ať už jsou pro nás však hrdinové starými přáteli či novými známostmi, opět jde o různorodou plejádu šílenců, podivínů a jinak životem poznamenaných individuí, kteří vás budou fascinovat a děsit zároveň. Každý z nich se se strachem, zoufalstvím nebo vyčerpáním vyrovnává po svém, každý z nich čerpá sílu pro další boj z vlastních studní. Jednoznačně nejšílenější sebrankou jsou Paliči mostů, kteří zvládají zázraky na počkání a jsou zvyklí platit vysokou cenu. První dovnitř, poslední ven. To je jejich heslo. Osudem téměř zlomený kapitán Paran jen těžko hledá odhodlání k boji proti vnucenému osudu a zprvu se odmítá chopit nadpřirozené úlohy, kterou má sehrát. Rychlej Ben si zase s ničím nebere servítky. Jeho sebedůvěra ho žene proti nesmrtelným generálům, i proti samotným bohům a na protiútoky odpovídá svými vlastními plány. Whiskeyjack na druhou stranu začíná mít všeho dost. Sní o klidném životě, o konci bojů. Jenže válka je nemilosrdná a vtáhne do sebe každého. Stříbrná liška se zatím snaží porozumět své existenci a sladit všechny osobnosti, z nichž je složená, do jedné fungující. Osciluje přitom mezi povinností vůči T’lan Imass, ambicemi svých osobností, láskou ke své matce a nepřátelstvím ze strany všech ostatních. Korlat, prastará Tiste Andii, po velmi, velmi dlouhé době opět poznává, co je to láska, a Nezdolný štít Itkovian musí ustát krizi víry. Ať už se však příběh soustředí na kohokoliv, ať už mají postavy jakkoliv bláznivou náturu, vidíte v nich skutečné lidi, jejichž duše byla opakovaně drásána násilím. Víte, že kdyby vedli poklidnější život, byli by úplně jiní, že je takto změnila nikdy nekončící válka. A za každým jejich vtípkem cítíte dýku, která bodá hluboko.

Zatímco ve druhém díle jsme měli příběh rozdělený do několika linií, které se setkaly až ke konci knihy, uspořádání Vzpomínek ledu připomíná spíše cop. Osudy hrdinů a jejich příběhové linky se chvílemi setkávají, chvílemi oddalují, a přestože tu máme další variantu na jakési sbíhání, většina postav tentokráte startuje a končí ve stejných bodech. Na jednotlivé události tak často nahlížíme z různých úhlů a lépe chápeme šíři jejich důsledků. Orientace v dění je při tom i přes opětovně vyšší počet hlavních hrdinů bezproblémová. Pan Erikson drží text pevně v rukou a popisy i dávkování informací pečlivě vrství tak, aby je čtenář bez obtíží zvládal zpracovávat. Vzhledem k tomu, že nám však Vzpomínky ledu přímo navazují na Měsíční zahrady, které byly těžce nepřehledné a kde bylo psaní poznamenáno řadou řemeslných chyb, ovlivňují nám tyto chyby i začátek třetího dílu. Přestože bez větších problémů zvládám na jakoukoliv sérii navázat novým dílem i po roční pauze a jakékoliv přehledy postav považuji za zbytečnost, tady jsem prvních sto stran informačně dost tonula, protože jsem nebyla schopná si vybavit, co se na konci prvního dílu stalo, kdo je kdo a proč udělal, co udělal. Rozhodně tedy doporučuji mít první díl po ruce, abyste mohli v případě nouze zalistovat.

Krom této výtky, však nemám žádné jiné. Třebaže na mě Vzpomínky ledu emočně nezapůsobily tak silně jako Dům mrtvých, stále šlo o knihu, která se vás dotkne u srdce. Možná nebudete mít blízko ke všem postavám, ale ani tak vám jejich osudy nebudou lhostejné. Budete je litovat, soucítit s nimi, přát jim lepší osud. Budete kroutit hlavou nad zbytečným mrháním životy, proklínat nevyhnutelný osud a útroby se vám stáhnou úzkostí nad bezprávím a násilím, které jdou ruku v ruce s válkou bez ohledu na to, za jak ušlechtilý cíl se bojuje. Zkrátka se připravte na to, že po této sérii vám nějaký G.R.R. Martin přijde jako lidumil se sklony ke šťastným koncům.

Série: Malazská kniha padlých (díl 3.) Překlad: Dana Krejčová Nakladatelství: Talpress Rok vydání: 2004

85%