Bílý ďáblice, kdopak jim asi to přízvisko dal? Padá tu na člověka hrůza nejhlubšího podsvětí, jak však rozpoznat tu záludnou propast? Kdo ale jednou zaslechl, jak se oběti utápí v krvavém moři a jsou hnány trnitými horami dluhů, tomu sladké volání "Jen pojďte, pojďte k nám" zní jako příšerný skřek stvůr, sápajících se po kořisti. Ale i ony se zrodily z matčina lůna, přidržovaly se jejího prsu, roztomile žvatlaly a natahovaly ruce po cukroví, nechávajíce bankovky bez povšimnutí. V jejich nynějším řemesle není místa pro upřímnost, ale před jedním ze sta se přece jen ze svého neštěstí vypláčí.
V celé zábavní čtvrti není nikoho, kdo by neznal Riki z Chryzantémy. Je mladá, krásná, klienti se jí obdivují, přestože občas bývá příliš hubatá, a její podnik si ji hýčká. Jak by také ne, když za ní pravidelně dochází vzácně bohatý klient. Ani výsostné postavení ji však nedokáže ochránit před strastmi života prostitutky. Láska v těchto čtvrtích bývá drahá a zničující, obzvláště když padne na toho nepravého.
Mnozí si myslí, že Oseki měla štěstí, když si ji vyhlédl bohatý pan Harada a vzal si ji, přestože nepocházeli ze stejných vrstev. Manželství však brzy přestalo fungovat a ona uvízla mezi povinností k manželovi, rodině a vlastním štěstím. Když už je situace k nevydržení, rozhodne se nakonec pro rozvod. Jak vysokou cenu je za něj však ochotná zaplatit?
Život v zábavní čtvrti má své vlastní tempo, tradice i pravidla, která se neprojevují jen na daném místě večer, ale i v celém širém okolí po celý čas. Skupina dětí žijících v sousedství Jošiwari tak ve svém dětství snoubí nevinné zábavy se znalostmi mnohem dospělejšími. Krásná a všemi obletovaná Midori jednou bude kurtizánou stejně jako její sestra, bohatý Šóta v dospělosti zdědí rodinnou zastavárnu a bude nadále půjčovat na vysoký úrok, jako to teď dělá jeho babička, Nobujuki se připravuje na kariéru kněze a Sangoró nejspíš skončí u podřadné práce jako otec. Přestože jsou však jejich role určené, prozatím si mohou užívat posledních dní svého dětství.
Kiči je nalezenec bez rodiny. Živí se lakováním deštníků a sní o tom, že jednou najde svou rodinu a již nebude sám. Jeho jedinou přítelkyní je chudá švadlena z blízkého domu. Ókjó je pro něj jako sestra a její ztrátu by nesl jen těžko. Dívka už má však po krk chudoby plynoucí z poctivé nevděčné práce a uvažuje, že půjde za lepším.
Takové příběhy nám nabízí soubor tří povídek a jedné novely od autorky Higuči Ičijó a otevírá nám tak okno do ženské duše druhé poloviny 19. století.
Dojmy
Zápolení je sice útlá knížečka, kterou bez větších obtíží přečtete za jeden večer, překvapivě toho ale nabízí víc, než by se zdálo. Díky překladatelské poznámce, nástinu společenského a literárního pozadí autorčiny doby, jejího životopisu, kratšího rozboru všech čtyř textů a fotografiím pana Joe Hlouchy se nám dostává uceleného obrazu nejen o autorce samé a jejích příbězích, ale i o životě v Japonsku druhé poloviny 19. století a hlavně pak o různých rolích žen v tehdejší společnosti.
Higuči Ičijó se sice nedožila vysokého věku, přesto se navěky zapsala do dějin japonské literatury. Mohl za to její na zkušenosti bohatý život, snad i její nedostatečné vzdělání, které na vlastní pěst doháněla, jak mohla, a také doba, v níž žila a začala tvořit. Narodila se do dobře zaopatřené rodiny. Ta se však kvůli dluhům dostala až na samé společenské dno a Higuči si tak vyzkoušela, jak se žilo v bohatších čtvrtích, v sousedství zábavní čtvrti Jošiwara, jež proslula svými nevěstinci, i v nejchudších slumech, kde lidé dobře znali hlad. Střední školu nikdy nedodělala a v literatuře se vzdělávala vlastními silami. Obdivovala se tradiční japonské literatuře, ale časem ji také okouzlily i první moderní kusy vznikající pod vlivem nové inspirace ze západu. Japonci v té době psali archaickou formou pojaponštělé čínštiny. Ta ovšem na moderní literaturu přestala stačit, a proto začali experimentovat a snažili se psaný jazyk přiblížit tomu hovorovému. S takovými zkušenostmi a za takových podmínek se poutavé příběhy píší téměř samy. Higuči Ičijó však měla i nepopiratelný talent, díky němuž její práce dokáží zaujmout i současného čtenáře.
Hlavním tématem všech čtyř textů je postavení ženy ve společnosti a otázka její samostatnosti. Netrvá dlouho a ukazuje se, že ta sice dosažitelná je, avšak za vysokou cenu. Pokud si žena nezvolí naprostou závislost na manželovi, která by v případě rozchodu znamenala ztrátu dětí, hanbu a potíže pro celou její rodinu, mohla si vybrat jen mezi úmorným poctivým zaměstnáním znamenajícím bídu do konce života a prostitucí. Ta ženě zajišťovala určité výsostné postavení závisející čistě na jejím úspěchu u klientů. Kurtizány byly dobře živené, dostávaly honosné dary, nosily krásné šaty. Zábavní čtvrtě navíc byly jedinými místy v Japonsku, kde dcera znamenala více než syn, protože zatímco pro mužského potomka se v okolí nenašla žádná pořádná práce, dívka mohla prodejem svého těla uživit celou rodinu. I přes tyto klady však byly kurtizány jen ptáky ve zlatých klecích a za veškeré pohodlí platily srdcem a svobodou.
Zajímavé téma je pak podtrženo i zajímavou formou. Higuči Ičijó byla jedním z autorů, kteří pomáhali přetvořit psanou formu japonštiny do podoby vhodné pro moderní text. To obnášelo experimentování a nucené překlenutí mezi klasickou literaturou, která všechny tehdejší spisovatele odkojila, a moderními kusy ze západu. Interpunkce nebo uvozování přímé řeči nebylo stále zavedené a hovorová mluva postav z ulic se mísila s poetickými popisy, odkazy na známá díla a literární postavy, estetickými tradicemi minulosti a bohatými úvahami. Překladatelku Miriam Jelínkovou proto čekala gargantuovská práce, při níž musela posuzovat, který stylistický aspekt do české verze přenést a který vynechat. Výsledek je naprosto vydařený a text působí nejen čitelně a čtivě, ale zároveň z něj dýchá literární přerod té doby. Na konci každé povídky pak následuje poznámkový aparát, který nám přibližuje, kde a proč došlo k počeštění reálií, a vysvětluje japonské termíny, jež by čtenář nemusel znát.
Při vším té pozornosti věnované formě se však nezapomnělo ani na emoce. V kalném proudu nás čeká bezmoc nad nezměnitelností osudu a zoufalství z toho plynoucí. Zábavní čtvrť nám zde ukazuje svou negativní stránku, v níž jsou ženy pouhým zbožím bez nároku na city. Oproti tomu se Zápolení odvíjí v lehkém duchu a soustředí se na vykreslení atmosféry čtvrti sousedící s Jošiwarou. Přestože zde život plyne jako všude jinde, blízkost zábavní čtvrti do všeho vnáší příměs svého kouzla. Po ulicích se prochází více umělců než kdekoliv jinde, dospívající mládenci toho vědí víc, než by ve svém věku měli, a neschází jim drzost a světáckost. Skrze skupinku dětí na pomezí dospívání se díváme, jak takový život ovlivnil jejich dětství a smýšlení, a přitom nás v závěru zabolí nad jasně daným osudem každého z nich. V Rozcestí se nám střetávají dva pohledy na prostituci. Chudá Ókjó v ní spatřuje možnost na lepší zítřky, na spokojenější život, v němž se nebude muset každý den strachovat, jestli bude mít co jíst. Kiči však její rozhodnutí vnímá jako zradu. Prostituce je pro něj nečistá a odporná profese a nedokáže pochopit, proč by k ní Ókjó měla dobrovolně svolit. Z takřka sourozenecké upřímné lásky se tak kvůli nepochopení překláníme ve zklamání, rozhořčení a smutek. Povídka Za úplňku se od ostatních textů poněkud odlišuje a zcela opouští téma prostituce. Přináší s sebou však silné rozporuplné emoce, kdy na jedné straně láska soupeří s nenávistí a sobecké upřednostnění vlastního blaha s obětováním se pro ostatní.
Na relativně malém počtu stran se vám tak dostane spousta silných emocí, témat k zamyšlení i poučení o historii a literatuře. To vše navíc dostanete zabalené ve fascinujícím balíku informací, skvělého stylu psaní a fotografií, které dokreslí historické období a vtáhnou vás přímo do děje. Nelze než doporučit každému, kdo se zajímá o japonskou literaturu, prostituci, nebo silné lidské příběhy založené na skutečných událostech.
| Série: - Překlad: Miriam Jelínková Nakladatelství: DharmaGaia Rok vydání: 2008 | 90% |
Žádné komentáře:
Okomentovat